Zimní spánek
Dvě pomněnky, dvě modrá kvítí, probuďte se mi, ať vám neuletí ten život, jehož pravdy ani klamy zatím neznáte. Dva rtíky, ani jeden polibek od vás nikdo nedostane, neznali jste to slovo, ty hlásky pravdomluvené. Dvě slzy, vy jste pár, tečete spolu přes všechny srázy a přece pořád dolů, i když ztratíte se v řece dalších slz. Jedno srdce, jedna duše i vy máte jeden osud, začínáte lehce žít, jako čára tuše, co dostala nový papír. Jste plni elánu, pak zakopnete sami o sebe a vyslovíte, co jiní zatím ne- alespoň dosud-teď řkám si: "Musí to tak být?" Nekonečné pramínky vlasů, vám své naděje skláním, zdalipak ještě uvidím tu vaši krásu, jen vám se ta sluneční rovná, od vás se odráží,tak proč zrovna vy nechcete žít, proč ztrácíte naději, proč to tak musí být, proč stále hlouběji milovat vás někdo chtěl, teď už se mi ztrácíte. Bohužel.